To je vražda, napsaly

Reportáž Vlasty 8/2007 napsala Michaela Matuštíková

Článek, který se věnuje i naší člence zaslala Věra Štěpková. 

Jsou milé, veselé, nikdy neprožily zločin na vlastní kůži. A přece je přitahují vrazi, vyděrači nebo tajemné domy. I když mají úplně jiné povolání, propadly psaní detektivek. A jde jim to.

Jsem zvědavá, jak to bude dál (Helena Hardenová)

První detektivka české autorky, odehrávající se na Kanárských ostrovech, vyšla v nakladatelství Moba v roce 2004. Jeden kritik ji nazval „holčičí detektivkou“, ale nemyslel to zle. Když se seznámíte s hlavní hrdinkou Zuzanou Wilder, pochopíte. Ta hodná a sympatická mlsná paní vůbec netouží po tom, aby se kolem ní děly strašlivé zločiny, ale ony se přesto dějí. A právě Zuzana je předurčena k tomu, aby je vyřešila.

Byla jsem zvědavá, zda je autorka detektivek podobná své hlavní hrdince, která už řešila zločiny v pěti knihách na pěti ostrovech Kanárského souostroví. Je. A to přesto, že žije v Brně a ne u moře, nemá realitní kancelář, ale pomáhá vést firmu svého muže a v životě se doopravdy se zločinem nepotkala. Byla perfektně připravená nejen na rozhovor, ale i na mě. Zjistila o mně i o časopisu Vlasta, co se dalo. Nezapřela bystrý úsudek, logické myšlení a smysl pro humor. I ona má doma krásného, zhýčkaného kocoura. Jen jsem se zapomněla zeptat, jestli je mlsná.

Chybí ženám logika?

Helena pracovala jako účetní, když se jí narodil syn, živila se uklízením, pak pracovala v nakladatelství, posléze nastoupila do rodinné firmy.

Na gymnáziu psávala básničky do literárních soutěží. „Pak jsem dlouho nenapsala nic. A kdyby nezačala éra počítačů, nepsala bych asi už vůbec. Jsem dyslektička a dysgrafička, rukopis se po mně vůbec nedá přečíst,“ vysvětluje. Ale přesto rozepsala už mnoho „románů“ a v žádném nepokračovala. „Pak jsem jednou začala psát detektivku. Napadlo mě to, jak jinak, na dovolené na Kanárských ostrovech. Manžel se synem řekli: »Tak tuhle dopíšeš.« Ale můj muž si stejně myslel, že detektivku nemůžu nikdy napsat dobře. Ženská přece nemá logiku,“ směje se Helena. Detektivku dopsala. Trvalo jí to tři roky. Manžel si s rukopisem vlezl do vany a vydržel tam osm hodin. Hledal chyby. Pak, celý macerovaný, musel přiznat, že tam žádné nejsou.

Už píšu na objednávku

„První knihu jsem psala tři roky. Brala jsem si na to dovolenou, jezdila jsem sama na Kanáry a psala. Tím jsem si opravdu odpočinula,“ vysvětluje. Hned si naplánovala sérii dalších, aby došlo na všechny Kanárské ostrovy, a rozepsala druhou. Věděla, že nakladatelství nemají ráda autory jediné knížky. A její úsudek se vyplatil. Nakladatelství Moba se ihned ptalo po druhé knížce a objednalo další. „Teď už vlastně píšu na objednávku. Dost mě stresuje, když znám termín, už vím, jak bude vypadat obálka a pořád nemám dokončený rukopis,“ vysvětluje Helena. Má spoustu nápadů, ráda by napsala třeba velký román, ale to by prý nemuselo dobře dopadnout. „Román by mohl být sentimentální nebo rozvleklý nebo prostě blbý. Detektivka má systém, musíte dodržet pravidla a dovolit si jen určitou dávku vtipu a fantazie,“ vysvětluje hranici, kterou si dala.

V jejích detektivkách umírají lidé, ale není to thriller. „Snažím se svým vrahům hledat polehčující okolnosti. V životě už je i tak moc problémů,“ dodává. Kvůli svým vraždám musela nastudovat něco ze soudního lékařství, konzultovat s právníky, daňovými poradci. Reálie hledá na internetových stránkách konkrétních ostrovů. Pak si půjčí auto a každý ostrov napřed projezdí křížem krážem. V jejích knihách je všechno skutečné.

Vymklo se to

Den po rozhovoru odjížděla Helena Hardenová na Kanárské ostrovy dopsat další detektivku. Měla v plánu umístit tentokrát tři až čtyři mrtvoly na ostrov Gomera, který je pozoruhodný krásným vavřínovým lesem. Po týdnu od ní přišla zpráva: „Už jsem zabila dvě ženské. Stalo se to nejlepší, co se může stát. Příběh začal žít nezávisle na mně. Sama jsem zvědavá, jak to bude dál.“ Už se na Smrt ve vavřínovém lese, která vyjde v létě, těším.

Knížky

Hrůza z ostrova:

-        Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar (2004)

-        Smrt starého záletníka (2005)

-        Smrt má hlad (2005)

-        Záhada vily Herbst (2006)

-        Nezvěstný z El Hiero (2006)

-        Smrt ve vavřínovém lese (vyjde v červnu 2007)

Psaní je zvládnutá schizofrenie (Zdena Hamerová)

První knížka se jmenovala O Helence. Byla  vlastnoručně psaná i ilustrovaná a měla dvě verze – pro tatínka a pro maminku. To byla Zdena čerstvá školačka. Od té doby psala pořád, nejvíc komiksy pro kamarády, a přiznává, že už tehdy byly strašidelné.

„Měla jsem vždycky ráda záhady, tajemné příběhy. A nejlepší je, když pak mají reálné vysvětlení,“ vyznává základ svých detektivek.

Tu první začala sepisovat, když vozila v kočárku starší dceru. Právě tehdy ji napadlo: Jak by bylo těhotné ženské, která by dostávala výhrůžky od svého nenarozeného dítěte? Chytlo ji to, a když Mařenka usnula, každý večer pilně psala do sešitu. „Báječně jsem si u toho odpočinula,“ vzpomíná. Pak přepsala rukopis na stroji, a když jí manžel koupil starší počítač, přepisovala znovu. „Moc jsem si od toho neslibovala, styděla jsem se přiznat někomu, že píšu. Až tchán, výtvarník, řekl, že je to dobré, ale musím se zbavit některých výrazů, a našel mi odborníka. Byla jsem za každou radu fakt vděčná,“ nestěžuje si Zdena, že musela znovu a znovu text přepisovat. Našla svůj styl a souběžně začala psát druhou detektivku. Pak přišel zasloužený úspěch. Její napínavé knihy se čtenářům líbí, velice rychle mizí z knihkupectví.

Děti jsou všude

Pro své tajemné příběhy nemá jednu ústřední postavu. Ale zločiny se dějí ženám a ve všech knížkách figurují děti. V první knize ještě nenarozené, ve druhé knize už roční holčička, v třetí se vše točí kolem mrtvé matky tří dětí. Zdena má kde čerpat inspiraci. Po Mařence se jí narodila dvojčata Amálie a Norbert. „Moje děti jsou báječná inspirace pro všechny dětské hlášky v mých knihách,“ říká Zdena a hned dodá příklad. „Řekla jsem Mařence: »Schovej si ty ručičky, ať ti není zima.« A ona se zeptala: »Na památku?«“

Zdena píše po večerech. Přiznává, že na to má ale stále míň času. Paradoxně to v době, kdy nabízela hotový rukopis nakladatelství, přes den se starala o tři děti, psala fejetony pro časopis a večer dopisovala druhou detektivku, bylo lepší. Děti byly malé a šly brzy spát.

Dnes Zdena přes den pracuje jako vedoucí kulturního a informačního střediska, kde má společně s kolegyněmi na starosti všechno – od organizování až po vylepování plakátů. Ale má tu práci ráda. Odpoledne je mámou na plný úvazek a večer jen čeká, až miláčkové zalezou do peřinek. A někdy je pak tak unavená, že už nic nenapíše.

Vcucnu se

Ani Zdena se nikdy nesetkala se zločinem. I ona se musí občas na něco zeptat odborníků. „Udělala jsem si seznam dotazů a šla se zeptat na policii. Byli na mě moc hodní a řekli mi, co jsem potřebovala,“ vypráví Zdena. Pochlubí se, že také velmi podrobně nastudovala vše, co se týká otravy houbami. A protože si sama ze sebe pořád tak trochu utahuje, dodává: „Psaní mám v hlavě pořád. Večer se vcucnu do děje, můžu si s postavami dělat, co chci. Psaní je vlastně taková zvládnutá schizofrenie.“

Knížky

Děti a tajemno:

-        Zasloužíš si smrt (2005)

-        Nářek ze tmy (2005)

-        Příliš tenkej led (2006)

Chystám se na schůzku s policií (Hana Doubková)

Nedávno rozepsala Hana Doubková svůj první detektivní román. Poslala část rukopisu Zdeně Hamerové a ta, protože si dobře pamatuje, jak si cenila dobré rady, hned odpověděla. „Napsala mi, ať to honem dopíšu, protože ji to chytlo a ráda by co nejdřív věděla, jak to dopadne,“ usmívá se autorka.

Hana Doubková už je v důchodu. Celý život vášnivě četla a obdivuje Agathu Christie. „Jsem do Agathy blázen,“ směje se. Zná všechny její knížky, co u nás kdy vyšly. Všechny detektivky, a že jich přečte hodně, porovnává s Agathou. Málokterý autor srovnání snese.

Hanu vždycky bavilo psaní. Vzpomíná, jak v pětadvaceti přispívala do mosteckého časopisu Hlas havířů. Ale byl to jen koníček. Celý život pracovala v palivovém kombinátu jako technická pracovnice. Nastoupila tam hned po škole a až při zaměstnání si dodělávala ekonomickou školu.

Byl to paskvil

Jenže psaní v ruce ji brzy přestalo bavit. Dnes tvrdí, že i jí pomohl ke psaní počítač. „Když jsem šla do penze, opatřila jsem si počítač a bylo to,“ shrnuje své počátky. Přes internet se seznámila se Společností Agathy Christie a stala se její členkou. Když Společnost vyhlásila soutěž o detektivní povídku, navrhla Hana Doubková ještě dvěma členům, že napíšou povídku společně. „Byl to paskvil, co jsme napsali, ale díky tomu jsem se seznámila se Stáňou,“ říká dnes. Stanislava Chmelanová je také členkou Společnosti, z obou dam se staly kamarádky. Jsou prý naladěné na stejnou vlnu. Další povídky, které psaly už každá sama, rozhodně paskvilem nebyly. Hana Doubková vyhrála Cenu Agathy Christie v roce 2005, Stanislava vloni. Jejich napínavé povídky vyšly v knížce Čtyři dny života v nakladatelství Petra. „Když jsem volala do Petry, řekl mi redaktor: »Pošlete mi kousek.« Za pár dní volal, ať to honem pošlu celé, že jeho žena to má rozečtené a nadává, že neví, jak to dopadne,“ vzpomíná Hana. V tom je největší kouzlo jejích detektivních příběhů – všechno je nakonec jinak.

Zábava pro penzisty

Takovou pastičku chystá na čtenáře i v případě svého prvního – zatím rozepsaného – detektivního románu. „Dala jsem do toho všechny nápady, které jsem nastřádala. Do konce února chci knížku dokončit,“ slibuje Hana Doubková sama sobě. Vydavatele pro detektivku zatím nemá. Ke psaní si ale může sednout, kdy se jí zachce. „Co bych dělala, když jsem v důchodu?“ usmívá se, jako by spisovatelská práce byla samozřejmou relaxací penzistů. „Je pravda, že každý den mě to nebaví. Pak jdu na internet, zapojuji se do diskusí...“ Ani Hana Doubková nepodceňuje fakta. „Píšu nejvíc o tom, co znám, ale musela jsem prostudovat pár knížek z oboru psychiatrie. Málem jsem zblbla taky,“ směje se svému koníčku. Chystá se i na schůzku s policií: „Některé věci se opravdu konzultovat musejí.“

Knížky

Všechno je jinak:

-        Čtyři dny života (sbírka povídek se Stanislavou Chmelanovou, 2006)

-        Ďábelská past (připravuje)