Vražda pod jabloní

Pod mohutnou jabloní sedělo pět lidí. Starý bohatý pan Vopajšlík s manželkou, jejich dvě hezké dcery a syn. Jedna z dcer - Ulrika - měla na levé noze sádru, druhá - Božena - zafačovaný prst a syn Eduard ruku na pásce. Všechno to byly následky automobilové nehody, která naštěstí neskončila nijak tragicky. K vzteku bylo, ža tato nehoda měla původně sloužit k odstranění starého Vopajšlíka, aby si mohli dědicové nerušeně užívat bohatství, které jim stále nechtěl rozdělit. Někdo počítal s tím, že pečlivě propočítaný náraz starého pána zabije, ale ten měl bohužel tuhý kořínek a vyvázl bez zranění, na rozdíl od jeho povedených dětiček. Ani paní Vopajšlíková by nic nenamítala proti tomu, aby se zbavila starého tyrana a mohla se poohlédnout po někom mladším. Nálada po stromem tedy nebyla nic moc - když v tom se to stalo! Z mohutné jabloně spadlo mohutné jablko přímo na hlavu Vopajšlíka a zajistilo mu tak bezbolestný odchod z tohoto slzavého údolí. Zbývající čtyři členové rodiny, mezi!
 nimiž panovala skrytá i neskrývaná nenávist, se začalo vzájemně obviňovat. Každý se snažil hodit vinu na toho druhého.

Řešení podle Poirota
Hercule Poirot se spokojeně rozhlédl po přepychově zařízené místnosti, kde seděli všichni čtyři podezřelí. Vysvětlení podával vždycky rád.
Dámy a pane, tento případ dal mým šedým buňkám pořádně zabrat, ale nakonec jsem nad surovým pachatelem zvítězil a nyní vám ho představím v celé jeho ďábelské vychytralosti. Jak víte, na pana Vopajšlíka spadlo obrovské jablko ze stromu tak šikovně, že byl na místě mrtev. Ne, nebyla to žádná nešťastná náhoda, jak jste se mě snažili přesvědčit, ale předem připravený chladnokrevný plán. Naaranžovat jablko přesně tam, aby spadlo starému pánovi na hlavu, byla hračka. Vy všichni jste měli svoje ustálené zvyky, sedali jste vždycky stejně, takže jnebyla žádná pochybnost, na které židli usedne oběť. No a pak už jenom zbývalo nějak nenápadně do stromu uhodit a čin byl dokonán. Který z vás to byl? Kdo měl tolik síly, aby vylezl po mohutném kmeni nahoru a v koruně stromu nastražil past? Ulrika přece měla nohu v sádře, Božena bolavý prst a jediný syn ruku na pásce. Manželka sice byla bez zranění, ale moc pochybuji, že by při své stokilové váze byla schopna někam šplhat. Zajímavý problém, že? Ale pak jsem si řekl - naše oči sice něco vidí, ale je to viděné také správné? Je přece tak snadné strčit ruku do pásky, případně nohu do sádry nebo si zavázat prst - to všechno mohla být kamufláž. Proto jsem navštívil rodinného lékaře této vykutálené familie a byl to velice zajímavý rozhovor. Vyloučil, že by Boženě vázal prst či Eduardovi ošetřoval ruku, ale byl ochotren odpřisáhnout, že Ulrika měla skutečně zlámanou nohu. A to mě, vážení, přivedlo na správnou stopu, po které jsem šel jko ohař. Proč se doktor tak angažoval, aby Ulriku zbavil podezření? Protože to byl její manžel, kterého si vzala ve věku třinácti let, takže museli svůj sňatek tajit. A nešlo jenom o peníze. Chudák Vopajšlík tušil, že rodinný doktor je starý prase a zneužil mladistvou, takže musel být umlčen. Vražedné jablko bylo na svém místě, zbývalo něčím uhodit do stromu. Vy všichni jste při výslechu uvedli, že Ulrika vzala do ruky hrábě a třískala jimi do jabloně jak zběsilá. Sice vás to udivilo, ale pak jste se spokojili jejím vysvětlením, že zahlédla smrtelně jedovatého hada a musela ho zneškodnit. Ještě jste jí děkovali za prozíravost a statečnost.
Poirotova řeč byla přerušena zoufalým výkřikem Ulriky - prohrála jsem peníze, lásku i štěstí - buď proklet, ty mrňavý, cizácký samozvanče a pak klesla vražedkyně mrtva k zemi, protože jí při tomto řevu zaskočil kousek koláče a udusila se. Poirot se k ní sklonil, soucitně potřásl hlavou a řekl závěrečná slova: dámy a pane, měl jsem tu čest předložit vám řešení.

Řešení podle slečny Marplové
Jane Marplová konečně spravila puštěné očko, kriticky se podívala na výsledek a pak rozvážně spustila.
Hned od začátku se mi zdálo, že tento zapeklitý případ vykazuje shodné rysy s vraždou, která se v naší dědince odehrála si před deseti lety. Synáček bohatého továrníka pustil svému otci na hlavu z okna prvního poschodí květináč a pak klidně tvrdil, že ho shodil vítr, i když bylo dusivé horko a nepohnul se ani lísteček. Ovšem - bezvětří nebylo považováno za důkaz, květináče se někdy chovají nepochopitelně, proto byl vrah osvobozen. V případě pana Vopajšlíka však důkazy jsou, a to dostatečně usvědčující. Jak víte, Eduard je schopný a inteligentní muž, který vystudoval chování mandelinek v extrémních podmínkách, takže skutečně dokázal poručit větru dešti. Zařídit, aby se v osudnou chvíli zvedl mohutný poryv vichřice, byla pro něho maličkost a veden hlubokou znalostí, že jablko nepadá daleko od stromu, spolehl se na zákony přitaživosti zemské. Přístroj, kterým poryv vichřice vyvolal, důmyslně ukryl pod stolem, u kterého všichni seděli a pro případ, že by si ho někdo všiml, měl připraveno tvrzení, že se jedná o sekačku na trávu. Chudák pan Vopajšlík neměl proti jeho brilantnímu mozku šanci.
Ach božíčku, zase mi uteklo očko....