Případ mrtvé novinářky (detektivní povídka č. 7)

V kanceláři zazvonil telefon a inspektor Kopřiva položil na stůl rozečtené noviny.

„Kopřiva,“ řekl inspektor nezúčastněně do sluchátka. Na tváři se mu mihl záblesk úsměvu, když poznal, že mu volá doktor ze soudního. „Tak copak pro mě máte tentokrát, doktore?“

„Právě jsem dokončil pitvu té novinářky - zemřela na otravu rtutí.“

„Jak se může člověk otrávit rtutí?“ zeptal se Kopřiva. „To olizovala rozbitý teploměr?“

„Vypadá to spíš na chlorid rtuťnatý, což je velmi toxická látka. Bývá součást jedů na hlodavce a taky se to používalo k moření obilí,“ doloval z paměti patolog.

„A teď to umoří nás,“ zkonstatoval Kopřiva. „Díky, doktore.“

Inspektor se zadíval zpátky na otevřené noviny. Kauza kolem odpadů na Bušvaldské haldě byla tou poslední, o které novinářka Poláčková psala.

Po příjezdu do Bušvaldu se rozdělili, aby stačili vyslechnout co nejvíce lidí. Z jejich pátrání vyplynulo, že novinářka udělala zásadnější rozhovor se třemi lidmi – starostou Bušvaldu Tučkem, ekologickým aktivistou Mládkem a ředitelem firmy na likvidaci odpadu Prácheňským. Všichni tři přiznali, že s novinářkou mluvili a také připustili, že je možné, že se rtuť „někde v haldě“ opravdu nachází.

Výslech Tučka ani Prácheňského nic podstatného nepřinesl. Třetí na řadu přišel ekolog a zarytý odpůrce rozšiřování Bušvaldské haldy Mládek.

„Tak, pane Mládku, nevíte náhodou, jak se mohla novinářka Poláčková dostat ke rtuti?“ vyzvídal inspektor. „Ještě než odpovíte, vemte, prosím, do úvahy, že rtuť mohla zanechat nějaké stopy na vás, či vašem oblečení a bylo by nemilé, kdybychom to později zjistili, a vy jste nám tvrdil opak.“

„Víte, dřív jsem si to neuvědomil, ale pak jsem si vzpomněl, že když jsme s Poláčkovou byli na té haldě, tak jsme tam objevili plechovku. Jak odkrývala víko, spadl jí dovnitř diktafon. Byla tam rtuť – stříbrná, kovová kapalina, to pozná každý. Plechovka nebyla moc hluboká, takže snadno dosáhla na dno, kam se potopil. Je dost možné, že tak nějak se rtuť dostala do jejího těla. Stačilo, aby někde na ruce měla záděru,“ ukončil své vyprávění Mládek.

„No vidíte, to nás nenapadlo,“ poznamenal Kopřiva. Ekolog se pousmál, zřejmě si vzpomněl na vtipy o hloupých policajtech.

„Ale na druhou stranu nás napadlo, jestli jste jí neotrávil,“ povídá zcela klidně inspektor. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Mládek zesinal a strážmistr zíral.

„Proboha a proč? Vždyť ona nám tím psaním pomáhala,“ bránil se Mládek.

„Když jsme její fotografii ukázali vaší sousedce, tak nám řekla, že jste s Poláčkovou měl nějaké „techtle-mechtle“, které prý neskončily dobře.“

„Ta zatracená stará satórie Vavroušková!“ zařval ekolog.

„Ano, ta starší milá hodná paní Vavroušková,“ poopravil Mládka inspektor. „Ve vašem vyprávění jste se dopustil dvou omylů, a když mi teď patolog potvrdí i to, že na rukou měla zlaté prsteny, které zůstaly netknuté, tak bude o jeden omyl víc. Zatýkám vás, pane Mládku, pro důvodné podezření z vraždy novinářky Poláčkové.“

Které tři omyly, kterých se měl ekolog Mládek ve svém vyprávění dopustit, měl inspektor Kopřiva na mysli?

Řešení posílejte na adresu pavla@agatha.cz.