V před světem uzavřeném klášteře Saint-Gilbert-Entre-les-Loups žije v poklidu a modlitbách dvacet mnichů. Ironií je, že společenství, které přijalo slib mlčení, se stalo proslulým pro svůj nádherný zpěv, jehož působení na posluchače je tak hluboké, že se mu přezdívá „krásné tajemství“. Až když je zavražděn známý sbormistr, brána kláštera se otevře a vpustí vrchního inspektora Armanda Gamache ze slavné quebecké Sureté, který zde objeví neklid ve zdánlivé harmonii a je nucen konfrontovat se i se svými vlastními démony. Před odhalením vraha, před obnovením míru musí vrchní inspektor nejprve zvážit božské i lidské a zacelit trhliny mezi nimi.
30 let od začátku seriálu Hercule Poirot
Před 30 lety, 8. ledna 1989, se v Británii začal vysílat seriál Hercule Poirot, ve kterém belgického detektiva ztvárnil David Suchet. Do listopadu 2013 byly s tímto představitelem uvedeny epizody podle téměř všech příběhů, které s Herculem Poirotem napsala sama Agatha Christie.
Onoho 8. ledna před 30 lety běžela na britské soukromé stanici ITV epizoda Dobrodružství claphamské kuchařky. Seriál se začal natáčet v červnu 1988, ale jeho počátky sahají dál. Dcera Agathy Christie, Rosalind Hicks, viděla Davida Sucheta v televizní minisérii BBC Blott on the Landscape (1985), což byla adaptace románu Toma Sharpa. Napadlo ji, že by Suchet mohl být novým představitelem Hercula Poirota. Šlo o dobu, kdy se ve filmových a televizních adaptacích poirotovek objevoval Peter Ustinov. A právě v roce 1985 bylo s Ustinovem uvedeno Třináct u stolu. V tomto snímku hrál inspektora Jappa právě David Suchet. Rosalind Hicks si při sledování adaptace s Ustinovem v hlavní roli vzpomněla na Blott on the a definitivně se rozhodla.
Poirotem díky Jappovi
Je dobré doplnit i další kontext, protože v 80. letech nevznikaly jenom filmy s Ustinovem. Ostatní produkce však v České republice příliš známá není: BBC vysílala seriál s Joan Hickson adaptující postupně všech 12 románů se slečnou Marplovou. ITV ještě před Poirotem uvedla seriál s Tommym a Pentličkou, kdy pilotní film vznikl podle Tajemného protivníka a ostatní díly podle Zločinů pro dva; táž televize vysílala i 10dílný cyklus The Agatha Christie Hour, adaptující příběhy bez Velkých detektivů, ale třeba i s Parkerem Pynem. Kromě toho uvedla rovněž samostatné adaptace knih Záhada Sedmi Ciferníků a Proč nepožádali Evanse? Zkrátka – řečeno s jistou nadsázkou – zbývaly jenom detektivky s Poirotem.
V knize Poirot a já David Suchet, jehož příjmení se čte súšej, líčí, jak na podzim roku 1987 dostal nabídku na roli detektiva s knírkem. Až kvůli natáčení si přečetl knihy Agathy Christie, v nichž Poirot vystupuje. O tom, jak se do role začal vžívat, jste už zřejmě četli a hezky je to zachyceno právě ve zmíněné knize Poirot a já. Zde jmenujme alespoň seznam Poirotových vlastností, který si Suchet dělal a čítá 93 položek. Na prvním místě stálo: Belgičan! NE Francouz. Však se také Suchet učil hovořit anglicky s belgickým přízvukem.
Od té doby se v roli Poirota objevili další herci. Kenneth Branagh a John Malkovich jsou nejznámější, ale nikoliv jediní. Seriál s Davidem Suchetem se však stále vysílá a pro mnohé zůstává nejlepším zpracováním detektivek s Herculem Poirotem. Poirot je pro diváky/čtenáře právě takový, jak ho ztvárňuje Suchet. Jen si všimněme, že když se někde objevuje obrázek Hercula Poirota, často v něm můžeme rozpoznat předobraz Davida Sucheta.
Díky čemu je seriál stále tak oblíbený? Je to hlavně díky Suchetovi, jeho kostýmu a hereckému ztvárnění? Napomáhá tomu jistě i celkové pozitivní vyznění seriálu. K původním literárním předlohám Agathy Christie saháme často i proto, že toužíme po pohodovém světě, ve kterém se přes všechny mordy ocitneme. Dlužno však podotknout, že svět Suchetova Poirota je ještě ideálnější. Přispívá k tomu i zasazení naprosté většiny epizod do druhé poloviny 30. let, jen s výjimkou Záhady na zámku Styles a Opony. Z produkčních důvodů je to pochopitelné: jednotná doba znamená stejné oblečení a stejné exteriéry a interiéry. Stačí si vybavit styl art deco linoucí se seriálem, všechno to pěkné oblečení a zařízení místností, minulé časy s komorníky. Zkrátka stará dobrá Anglie. V knihách Agathy Christie však narazíme i na poválečnou dobu, 60., a dokonce i 70. léta.
Detektivní velká čtyřka
Do dalších rolí byli obsazeni Hugh Fraser jako kapitán Arthur Hastings, Philip Jackson jako vrchní inspektor Japp a Pauline Moran coby slečna Lemonová. Alespoň některý z nich, ale často všichni se po detektivově boku objevovali až do 8. řady uvedené v letech 2001 a 2002.
I oni stojí za popularitou seriálu i jeho pohodovým vyzněním. Opět ale musíme jít rovněž do původních textů Agathy Christie, v nichž se slečna Lemonová a kapitán Hastings nikdy nesetkávají! V seriálu však detektivní velká čtyřka (či alespoň někteří její členové) pátrá pospolu a do toho okrajově řeší ještě nějakou nedetektivní záležitost. Drobné vedlejší linky jako například Hastingsova restaurace ve Zlu po sluncem byly přidány a postavy (nejen Lemonová) dosazeny i do těch detektivek, v jejichž literární podobě nevystupují.
Ony všemožné vedlejší linie lidé rádi zmiňují, když o seriálu mluví, a většinou si zřejmě ani neuvědomují, že takhle to Agatha Christie nenapsala. Dokladem síly, kterou seriál má, je i heslo Hercule Poirot na české Wikipedii v době zveřejnění tohoto článku. O belgickém detektivovi zde najdeme řadu informací, ale i když má být řeč o literární postavě, některé z uvedeného se týká jen televizní verze se Suchetem.
Ostatně už zmíněná slečna Lemonová doznala oproti knihám nejvíce změn a dostala navíc více prostoru. Tohle se o Poirotově sekretářce dozvídáme: „Na první pohled se slečna Lemonová zdála být sestavena ze samých hran – a takto uspokojovala Poirotovu potřebu symetrie.“ Dozvídáme se také, že byla „neuvěřitelně ošklivá a pracovitá“. Takhle nám sekretářka v podání Pauline Morane rozhodně nepřipadá, samozřejmě až na onu pracovitost.
Bez znělky
Mezi lety 1996–2000 dochází k pauze ve vysílání, ale pak se Poirot vrací, byť s produkční obměnou. Výrazná proměna seriálu nastává až s 9. sérií uváděnou v Británii v letech 2003 a 2004, čítající díly Pět malých prasátek, Temný cypřiš, Smrt na Nilu a Poslední víkend. Kromě změn v tvůrčím týmů došlo i ke změnám viditelným. Zmizela úvodní znělka s charakteristickou melodií Christophera Gunninga (kterou si lidé nastavují jako vyzváněcí tón na mobil), zmizeli i Poirotovi zmiňovaní partneři. „Atmosféra ‚rodinné pohody’ kolem Poirota byla definitivně pryč,“ popisuje Suchet v publikaci Poirot a já. Točily se už jen ty příběhy, kde dotyční nevystupovali ani v knižní předloze, výjimka přišla až s poslední řadou. Každý díl, jak vysvětluje Suchet, měl být chápán jako samostatný film. Za srovnání stojí též exteriéry v dřívějších dílech a epizodách od Pěti malých prasátek dál, kdy se staly propracovanější a na oko „pěknější“.
Od následující, 10. řady se začalo i s některými výraznějšími úpravami zápletek. Jako markantní příklady mohou posloužit třeba Karty na stole nebo Schůzka se smrtí. Ne že by ovšem seriál zacházel se zápletkami Agathy Christie necitlivě vždy. I ve starších dílech se prováděly nějaké úpravy, ale stále můžeme mluvit o dobrém zpracování autorčiných detektivek. Až na pár radikálních výjimek vraždí ti, co vraždili i v knihách.
V pozdějších dílech se začaly objevovat nové postavy. Detektivův sluha George (David Yelland), superintendant Spence (Richard Hope). A dočkali jsme se adaptace všech pěti románů, v nichž s Poirotem pátrá autorka detektivek Ariadne Oliverová – v seriálu ji hrála Zoë Wanamaker.
V listopadu 2013 má v Británii premiéru poslední díl Opona.
Natočeno je téměř vše. U Herkulovských úkolů se do televizního filmu nedostaly motivy všech 12 povídek. Adaptována nebyla divadelní hra Černá káva, původní kus Agathy Christie, a povídka Prokletí Lemesurierů. Některé povídky mají dvě různé verze (jako například Druhý gong a Zrcadlo mrtvého muže), z nichž byla pochopitelně adaptována vždy jedna verze. Povídka Záhada z Market Basing má motivy podobné jako Vražda v postranní ulici, ale jinou zápletku, a rovněž tedy nebyla adaptována.
Kompletní seznam uvedených epizod najdete zde.
Životní role
I když to může vyznít frázovitě, pro Davida Sucheta se Poirot stal životní rolí. V rámci charitativního projektu Children in Need natočil dvě krátká videa, kde v roli Poirota vyšetřuje zmizení žlutého plyšového medvěda, maskota projektu. Objevil se v dokumentech o seriálu a také o Orient-expresu, kteréžto natáčení mimochodem skončilo v Praze. A namluvil několik audioknih Agathy Christie.
Zapomínat nesmíme ani na český kontext, protože i u nás je seriál stále oblíbený. Podle našeho pátrání se seriál Hercule Poirot vůbec poprvé vysílal v neděli 4. června 1995 na televizi Premiéra, pozdější Primě. Začínalo se jako v Británii Dobrodružstvím claphamské kuchařky. V některých televizních programech byl název seriálu v případě prvního dílu uveden pod názvem Nová dobrodružství Hercula Poirota.
Tehdy Davida Sucheta daboval Petr Kostka, který v roli zůstal až do 8. řady. Když Prima seriál v létě 2002 reprízovala, Poirot najednou promluvil hlasem Jaromíra Meduny. Kvůli autorským právům se totiž díly musely předabovat. Kostka nemohl, a tak se Poirotovým hlasem stál právě Meduna. V původním dabingu Petra Kostky se stále vysílají pouze čtyři příběhy: Vražda Rogera Ackroyda, Smrt lorda Edgwara, Zlo pod sluncem a Vražda v Mezopotámii. Další řady pak už daboval rovnou Jaromír Meduna. Namluvil dvě audioknihy a v roli Poirota se objevil ve slovenském rozhlasovém zpracování divadelní Vraždy na Nilu, ostatní mluví slovensky, on jediný česky.
Suchet a ti po něm
Je zřejmé, že budou v budoucnu vznikat další adaptace detektivek Agathy Christie, včetně těch s Poirotem. Povede se jim zřejmě oslovit nové, třeba mladší, diváky, jako se zdařilo Vraždě v Orient-expresu s Branaghem, přijdou s něčím tvůrčím jako aktuální Vraždy podle abecedy s Malkovichem. Takové uznání a obliba jako v případě seriálu Hercule Poirot už ovšem přijdou jen těžko. Každý herec je teď ten, který přišel po Davidu Suchetovi.
Náš dřívější článek 70 faktů o Davidu Suchetovi najdete na tomto odkazu.
Zdroj fotografie: www.ceskatelevize.cz, seriál můžete aktuálně sledovat na ČT1.
Kniha Poirot a já citováno v překladu Heleny Šilhánkové.