Jednoho dne se Poirot vrací z oběda a přede dveřmi svého bytu nachází rozzlobenou ženu, která se domáhá odpovědi, proč jí detektiv poslal dopis, v němž ji obviňuje z vraždy Barnabase Pandyho, o kterém nikdy neslyšela. Rovněž Poirot žádného Barnabase Pandyho nezná. O to větší šok zažije, když vejde do svého bytu a zjistí, že má návštěvu – muže, který prohlašuje, že dostal od Poirota dopis, ve kterém ho označuje za vraha Barnabase Pandyho… Kdo je posílá a proč? Mnohem důležitější však je, kdo je Barnabas Pandy, zda je mrtvý, a pokud ano, byl zabit? A dokáže Poirot nalézt odpovědi dřív, než se něčí život ocitne v ohrožení?
Agatha Christie a psi
Psi provázeli Agathu Christie po celý život. Hojně se též objevují v jejích knihách, Bob z Němého svědka rozhodně není jediný.
Ve Vlastním životopise Agatha Christie líčí, jak k pátým narozeninám dostala jorkšírského teriéra. Tatínek ho pojmenoval George Washington, ale Agatha mu říkala Tony. A byla z něj nadšená:
K pátým narozeninám jsem dostala psa. Nic tak strhujícího jsem do té doby neprožila; byla to tak neuvěřitelná radost, že jsem se nevzmohla na jediné slovo. Když čtu ono známé klišé, že „ten a ten oněměl“, uvědomuji si, že to může být prostě konstatování faktu. Já jsem oněměla – nedokázala jsem říct ani děkuji. Na svého krásného pejska jsem se skoro ani nemohla podívat. Místo toho jsem se od něj odvrátila. Okamžitě jsem potřebovala být sama, abych se s tím neuvěřitelným štěstím vyrovnala. (Totéž jsem často udělala i v pozdějším životě. Proč je člověk takový idiot?) Myslím, že jsem se uchýlila na záchod – na místo pro tiché meditování jako stvořené, kam za vámi nikdo dost dobře nemůže přijít. V těch dobách bývaly záchody příjemné, hotové rezidence. Spustila jsem těžkou mahagonovou desku sedátka, uvelebila se na ni, nevidoucíma očima civěla na plán Torquay upevněný na zdi a oddala se svým dojmům.„Mám pejska… pejska… je to můj vlastní pes… jen a jen můj pejsek… Je to jorkshirský teriér… můj pejsek… jen a jen můj pes…“
V té době už měla její rodina skotského teriéra. Na zahradě byl i psí hřbitov a zvířecí hrobečky najdete i dnes v autorčině letním sídle Greenway.
Tonym to neskončilo a psi pak provázeli Agathu Christie po většinu života. Jejím posledním psem byl manchesterský teriér Bingo. Jejím možná nejoblíbenějším psem byl hrubosrstý teriér Peter, který jí byl na blízku v těžkých časech po smrti matky a během rozpadu manželství s prvním chotěm Archibaldem Christiem v druhé polovině 20. let. V autobiografii píše Christie o tom, jak Peter spal na posteli u její asistentky Carlo „a cestu do života si prokousal spoustou trepek všeho druhu i takzvaně nezničitelných míčků pro teriéry“.
Tonym to neskončilo a psi pak provázeli Agathu Christie po většinu života. Jejím posledním psem byl manchesterský teriér Bingo. Jejím možná nejoblíbenějším psem byl hrubosrstý teriér Peter, který jí byl na blízku v těžkých časech po smrti matky a během rozpadu manželství s prvním chotěm Archibaldem Christiem v druhé polovině 20. let. V autobiografii píše Christie o tom, jak Peter spal na posteli u její asistentky Carlo „a cestu do života si prokousal spoustou trepek všeho druhu i takzvaně nezničitelných míčků pro teriéry“.
Stal se navíc předlohou pro Bobyho z Němého svědka, asi nejznámějšího psa z příběhů Agathy Christie – i díky adaptaci s Davidem Suchetem. Kniha je Peterovi dokonce věnovaná, píše se tu o něm jako o „nejspolehlivějším příteli a nejupřímnějším společníkovi, psovi, jaký je jeden z tisíce“. V českém vydání z Knižního klubu nicméně dedikace bohužel chybí. Peter společně se zmíněnou Carlo se ještě předtím objevil ve věnování Záhady Modrého vlaku, a to jako příslušník O. F. D., tedy Řádu věrných psů, který odkazuje na náročné období rozvodu.
Kromě Bobyho – onoho „němého“ svědka – vystupují v díle Agathy Christie rovněž další psi. Možná si vybavíte první a poslední povídku Herkulovských úkolů. V té první Poirot vyšetřuje únos čínského palácového psíka („rozkošného pekinézka“ ostatně vlastní i jedna z postav Smrti v oblacích), v poslední povídce se objevuje „ten největší, nejošklivější a nejčernější pes, jakého Poirot kdy viděl“. Intenzivnímu vztahu člověka se psem se věnuje nedektivní povídka Pes na prvním místě, zařazená do sbírky Potíže v zálivu Pollensa. Vystupuje tu Terry – „starý drsnosrstý teriér s chundelatým kožíškem“, v anglickém originále „wire-haired terrier“. Důležitou roli, která souvisí s řešením zločinu, mají psi v románu Sloni mají paměť. Těmito případy, které si vybaví asi nejvíce čtenářů, však výskyt psů zdaleka nekončí.
V povídce Pestrobarevný čajový servis (ze souboru Potíže v zálivu Pollensa) má černého psíka jménem Hermes tajemný pan Quin. V Bráně osudu, vůbec poslední knize Agathy Christie, vlastní psa pro změnu Tommy a Pentlička Beresfordovi. Jmenuje se Hannibal a je inspirován zmíněným autorčiným teriérem Bingem.
Hannibal byl sporý pomenší pes s černou lesklou srstí a na zadku a po stranách tlamy měl charakteristické skrvny tříslové barvy. Byl to manchesterský teriér vysoce čistokrevného původu a sám sebe považoval za daleko ušlechtilejšího a aristokratičtějšího, než by mohl být jakýkoli pes, s nímž se kdy potkal.
Kniha má věnování „Pro Hannibala a jeho pána“, pánem je – samozřejmě – myšlen autorčin druhý manžel Max Mallowan.
Manchesteští teriéři jsou předtím zmíněni i v románu Oznamuje se vražda, když o nich hovoří paní Sweetenhamová se svým synem: „Strýc Simon choval manchesterské teriéry. Ach, to byla velmi půvabná zvířátka. Víš, mně se líbí pes, který má krásné nohy.“
Často je patrný dobrý vztah postav ke psům.
Ve Smrti v oblacích má lord Stephen Horbury fenu křepeláka, která se jmenuje Betsy. Fenka se na něj dívá „zbožňujícíma sentimentálníma očima“. „Jak je to divné, říct o ženě, že je čubka, znamená hanebnou urážku. A přitom taková fena, jako je Betsy, stojí skoro za víc než všechny ženy dohromady, co jsem kdy poznal,“ myslí si lord Horbury.
V románu Vždyť je to hračka vystupuje major Horton, majitel tří buldoků. Jedna z postav hovoří o smrti jeho ženy: „Akutní žaludeční zánět. Udělala manželovi, doktoru Thomasovi a dvěma ošetřovatelkám ze života naprosté peklo — ale nakonec umřela. I ti buldokové se okamžitě rozveselili.“ Později je v románu řeč o pokusech na zvířatech:
„Lidé, co dělají pokusy na psech, by se měli postřílet,“ zavrčel major Horton. „Jsem přesvědčen, Hortone,“ řekl na to pan Abbot, „že si ceníte život psa víc než člověka.“„Odjakživa!“ souhlasil major. „Pes vás nezradí tak, jako to umí člověk. Od psa taky nikdy neslyšíte křivé slovo.“„Akorát vás občas kousne do nohy,“ poznamenal pan Abbot. „Co, Hortone?“„Psi umějí odhadnout lidskou povahu,“ řekl major Horton.„Jedna z těch vašich bestií mě minulý týden málem hryzla. Co vy na to, Hortone?“„Totéž co před chvílí!“
Několik psů má Loraine Wadeová ze Záhady Sedmi Ciferníků. Poirota trápí psi paní Summerhaysové, u níž je ubytován ve Smrti staré posluhovačky; jiná postava románu má sealyham teriér (v českém překladu jen teriér). Sealyham teriéra si pořizuje také Celia z románu Nedokončený portrét. V Sittafordské záhadě se objevuje fena bulteriéra, v Cyankáli v šampaňském venčí jedna z postav skotského teriéra. V Není kouře bez ohýnku má ovčáckého psa dívka Megan.
V Záhadě na zámku Styles kdosi kupuje strychnin – údajně s tím, aby mohl utratit psa, i když zjišťujeme, že ve styleském panství žije jen jeden ovčácký pes u ohrady, a zdravý. V povídce Přes okraj (ze sbírky Dokud světlo nepohasne) je pes zraněn, v povídce Utonulá (tam jde o hladkosrstého foxteriéra) ze Třinácti záhady a příběhu Muž, jenž přichází z moře ze souboru Záhadný pan Quin jsou psi přejeti.
Někdy jde jen o malé zmínky.
V Nástrahách zubařského křesla je zmíněno, jak „psi štěkali a skotačili“, v Pěti malých prasátkách je řeč o výcviku teriérů k lovení krys. Nebo v Mrtvé v knihovně hovoří slečna Marplová o člověkovi, který nejprve vynesl z hořícího domu čtyři děti a poté se ještě vrátil pro psa. V Zapomenuté vraždě na staré fotografii drží jedna z postav štěně teriéra.
V Nulté hodině se na břehu moře vyválí v rybě Don, v českém překladu „teriér se srstí tvrdou jak drátky“, v anglickém originále „wire-hairred terrier“, tedy to samé, co Bob z Němého svědka a Tery z Psa na prvním místě. Don se objevuje pouze na jedné stránce, ale i z tohoto krátkého výskytu čiší láska ke psům.
Nakonec MacWhirter a Diana nenápadně odvedli psa na řemínku postranním vchodem do hotelu a spiklenecky ho propašovali do MacWhirterovy koupelny. Tam ho důkladně vydrbali, a než celá procedura skončila, byli oba, MacWhirter i Diana, mokří až za ušima. Do byl po tom všem celý schlíplý. Znovu ten nechutný pach mýdla – zrovna když našel opravdu nádhernou vůni, jakou by mu všichni ostatní psi záviděli. Jenže s lidmi to bylo vždycky stejné – pro jemnou, pikantní vůni neměli pochopení.
Ve zmínkách o psech se dokonce odráží doba. V marplovce Oznamuje se vražda, která vyšla v roce 1950, pročítá paní Sweetenhamová inzeráty. U nabídka štěňat bullmastifa (v českém překladu dalmatina) je zaražena: „Nedovedu pochopit, jak si lidé v dnešní domě mohou dovolit živit velké psy – ne, to opravdu nechápu…“ O chvíli později si všímá inzerátu na jezevčíky a i to komentuje s ohledem na dobu děje: „Nu, mně osobně se nikdy nelíbily – ne snad pro ten jejich německý původ, to už máme za sebou, ale nemám je prostě ráda.“
Častá jsou také různá přirovnání lidem ke psům. Pentlička dělá v Tajemném protivníkovi „zvláštní pohyb, asi jako když se otřepe teriér“ a činí tak i v N či M? S „nadějným zaujetím teriéra“ ostatně kouká i Lucilla Drakeová z románu Cyankáli v šampaňském.
Jako o psovi na stopě o sobě často mluví Hercule Poirot. Třeba v Záhadě Modrého vlaku říká: „Jsem psem, který sleduje pach a vytrvává s čenichem na stopě.“
Vrchní inspektor Japp v knize Lord Edware umírá ostražitě kouká na Hercula Poirot. „Vypadal v tu chvíli jako mazaný teriér,“ popisuje Hastings. Když Hastings v této knize říká, že má rád přímé lidi, Poirot mu na to odvětí: „Vy jste rozený buldok, viďte?“
Náš článek nepřináší kompletní výčet všech zmínek o psech. Láska Agathy Christie ke psům, a zejména teriérům, je z něj však snad patrná dostatečně.
Citace uvedeny v překladu Marty Staňkové (Vlastní životopis), Evy Ruxové (Smrt v oblacích), Eddy Němcové (Brána osudu), Gity Zbavitelové (Vždyť je to hračka), Jana Čermáka (Nástrahy zubařského křesla) a Jana Zábrany (Nultá hodina).
Připravil Juan Zamora
Doporučuje
