Honba za pokladem

Agatha Christie se zapojila do kampaně snažící se přilákat více turistů na ostrov Man, který leží mezi Velkou Británií a Irskem. V roce 1929 dostal Arthur B. Crookall, předseda výboru, jenž měl za úkol podpořit turistický ruch na ostrově, nápad – uspořádat „Honbu za pokladem“. Jako inspirace mu posloužily legendy o pašerácích a jejich dávno zapomenutých kořistech. Někde na ostrově by byl ukryt opravdový poklad a vodítka k jeho nalezení by se skrývala v detektivním příběhu. Někteří členové výboru měli sice jisté výhrady, ale plán byl nakonec schválen. Crookall však musel najít někoho, kdo by takový příběh napsal.
Kdo jiný než Agatha Christie? Možná překvapivě a za odměnu ve výši pouhých 60 liber Agatha Christie nabídku přijala. V dubnu 1930 navštívila ostrov a spolu s Crookallem celou věc prodiskutovali a hledali vhodné místo pro ukrytí pokladu.
Příběh Zlato z ostrova Man byl koncem května otištěn na pokračování (pět dílů) v deníku Daily Dispatch. Rovněž se jako brožurka rozeslal v 250 000 výtiscích do penzionů a hotelů po celém ostrově. Pět vodítek pak bylo zveřejněno zvlášť. Turistům bylo doporučeno, aby se vybavili – stejně jako Juan a Fenella, hrdinové příběhu (“příbuzní“ Tommyho a Pentličky a dalších dvojic dobrodruhů) – podrobnými mapami, několika průvodci po ostrově a knihami o folkloru a historii ostrova.
Poklad dostal podobu čtyř tabatěrek velikosti krabičky od zápalek. Každá z nich obsahovala půlpenci z 18. století s dírou uprostřed a složený dopis psaný tuší a plný „kudrlinek“ s podpisem Arthura Crookalla, který vyzval nálezce, aby se dostavil na radnici ve správním středisku ostrova, ve městě Douglas. Tam na něj výměnou za tabatěrku čekalo 100 liber (v dnešní hodnotě 3 000 liber). Musel s sebou však přinést i průkaz totožnosti, neboť hra byla přístupná pouze návštěvníkům ostrova, nikoli domorodcům.
Nálezce první části pokladu, krejčí ze skotského města Inverness, prý radostí běhal dokola, mávaje tabatěrkou ve vzduchu, zatímco jeho manželka nemohla samým vzrušením několik minut ani promluvit. Druhou tabatěrku našel stavitel z Lancashiru, třetí pak lodní inženýr z Liverpoolu. Ten prohlásil, že ani nečetl příběh, ani nezkoumal poskytnuté stopy, ale poklad našel náhodou. Poslední, čtvrtou část pokladu se nikomu nepodařilo objevit. Na světlo světa ji tedy vynesl starosta Douglasu a Agatha Christie v novinách musela vysvětlit poslední stopu.
Je těžké posoudit, jak byla Honba za pokladem účinná. Na ostrov sice v roce 1930 přijelo více turistů než v letech minulých, ale do jaké míry to měla na svědomí právě tato akce, asi nikdo nedokáže odhadnout. Chybou možná bylo to, že místní obyvatelé byli ze hry vyloučeni. Zřejmě kvůli tomu projevili nezájem (i když byla každému, kdo u sebe ubytuje někoho ze soutěžících, nabídnuta odměna), a někteří z nich dokonce sabotovali celou hru tím, že pro turisty připravili falešné stopy.
Agatha Christie se sice už nikdy později nepodílela na podobné akci, ale v některých jejích příbězích se s podobnou tematikou setkat můžeme – například v povídce Podivný žert (časopisecky publikované roku 1944 a později řazené do sbírky Poslední případy slečny Marplové) či v románu Hra na vraždu (1956). Příběh Záhada z ostrova Man i s vysvětlením stop je součástí souboru povídek Dokud světlo nepohasne (1997).