Josef Škvorecký o Agathě Christie

Například v povídce Ženské za volantem ze sbírky Hříchy pro pátera Knoxe (1973) vystupuje italský policistka Hercule Potarot. Vypravěčka povídky Eva Adamová příjmení s jasnou literární narážkou komentuje slovy:

„Z tý nevědomosti mě vysvobodil kapitán, kterej se jmenoval Hercule Potarot, což snad byl nějakej vtip jistym způsobem sečtělejch rodičů.“

 

Společně s Milanem Stuchlíkem sestavil Škvorecký knihu 3× Hercule Poirot (1963) obsahující romány Vraždy v Orient-expresu, Vraždy podle abecedy a Smrt staré posluhovačky. K třetímu vydání Pěti malých prasátek napsal doslov (1969). Zmiňuje se o Agathě Christie i v dalších článcích, včetně knihy esejů Nápady čtenáře detektivek (knižně poprvé roku 1965). Přinášíme výběr čtyř dalších textů.

 

Ohrožuje realismus detektivku?

(Host do domu, číslo 12, prosinec 1963, s. 501—503, citováno z vydání v knize Nápady čtenáře detektivek a jiné eseje, 1998)

 

(…)

Ano, realismus má jistou roli i v detektivce, ale je to role podružná, jakýsi rám nebo pozadí, na němž tím více vynikne surrealistický knír Hercule Poirota. A kouzlo je v kníru, nikoli v prostředí, v metodách nebo v morálce… (…) 

Neboť čtenář je na straně dobra ne ani tak proto, že je to Dobro, ale protože Čtenář vždycky drží palce tomu malému Hloupému Honzovi, bojujícímu se sedmihlavou saní; šance tu nejsou ani fifty-fifty, ale vysoko ve prospěch Zla, které má všechny výhody na své straně, především neznámo, anonymitu, často i peníze a moc. A nestojí proti němu — totiž ve skutečnosti detektivkového děje — inspektoři a štáby strážníků, ale směšný plešatý mužíček, který se většinu času hlasně dožaduje naprostého uzavření oken a dveří, aby nechytil průvan. 

Toto je schematismus, který miluji; schéma, které nikdy nezestárne. Toto není nic víc a nic míň než raisod d’etre detektivky.

A proč jsem to vlastně všechno napsal? Věřte mi, ne proto, že bych byl proti další práci na románech o skutečných metodách naší bezpečnosti, na příbězích bez fantastických detektivů, ale zato působících silou autenticity. Nechť se píší, a ony se budou psát a číst bez ohledu na moji filipiku, a já sám si jimi budu zpříjemňovat cesty tramvají, budou-li dobré. Ale realistické příběhy o pátrání po realistických zločincích u nás nepotřebují apologetu; zato, jak se mi aspoň někdy zdá, potřebuje ho můj dávný přítel Klubíčko, můj osvěžující dekadent Dupin a moje rozkošná stará slečna Marplová.

A proto jsem to tedy napsal: protože mám někdy tak trochu strach, aby nedomyšlené teze o realismu v oblasti detektivky nezavraždily toho milého stoletého staříka Poirota a všechny jeho — dosud možná nenarozené — bratry a sestry.

 

 

O jednom nedorozumění

(Literární noviny, číslo 20, 16. května 1964, str. 9)

 

Existuje takový druh čtenářů, kteří s velkou chutí píší redakcím kulturních časopisů o svých objevech, týkajících se opomenutých čárek a ypisolonů na místě měkkých „i“ v knihách, které u nás vycházejí. Mně kdysi předala jedna redakce např. vlídné psaní tohoto obsahu: Přestože žijeme ve dvacátém století, zdá se, že redaktoru Josefu Škvoreckém není nic známo o dopravním prostředku zvaném ‚automobil‘ nebo též lidově ‚fáro‘. Jak jinak si vysvětlit pozoruhodný technický fakt, že v románě „XY“ od YZ, zredigovaném jmenovaným pracovníkem SNKLU, šlape na str. 238 hrdina na ‚pedál zpátečky‘? Každý pionýr u nás ví, že rychlosti jsou ovládány řadicí pákou, nikoli však pan redaktor a navíc ‚spisovatel‘! Ovšem, málokoho může překvapit, že literáti jeho typu zaostávají za vývojem, a to nejen technickým. Podepsán Dr ing WY, C. Sc. Kdyby byl býval tento dopis uveřejněn, stal jsem se v očích veřejnosti technickým blbem. Naštěstí redakce listu byla opatrná a dotazem v technickém muzeu zjistila, že model fordky z kritikou postiženého románu se skutečně vyznačoval onou technickou zvláštností, pedálem zpáteční rychlosti v podlaze. Kandidát technických věd mi pak, budiž mu to přiznáno, napsal omluvný, zdaleka však ne již tak vlídný dopis.

Tím nechci kritizovat čtenáře-kiritky kritizující chyby v našich knihách. Proč však jenom pokládají většinou za zvlášť vhodné dávat svým dopisům podobně přátelský tón jako Dr ing WY, C. Sc.? Jistě snad ne proto, že odhalitel idiota se podle zákona o kontrastech sám automaticky obestře aureolou vyšší inteligence?

Jeden takový milý dopis došel nedávno do redakce Literárních novin a současně — v poněkud jiné variantě — i do redakce Dikobraza. Pisatelka se v něm, se zřejmou snahou pomoci zlepšit další práci kritizovaných, pozastavuje nad jazykovou úrovní překladu knihy Agathy Christie „3x Hercule Poirot“, který je dílem Evy Kondrysové  a vyšel ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění. Toto nakladatelství charakterizuje pisatelka jako vnitřního nepřítele našeho národa z důvodů, které specifikuje dále: Pachatelé tohoto díla, píše, mají určitě smysl pro legraci. Nemají však parně kladný postoj k našim týdenníkům (cituji přesně, tedy s dvěma „n“), které jsou na legraci odborníky, jinak by takový „3 x Hercules (cituji stále přesně, tedy s koncovým „s“)  Poirot“ vycházel v Dikobrazu jako román na pokračování… předkládám několik ukázek: Ukázek je stránka, jedna lepší než druhá, např.: Vzpomněl jsem si, že MacQueen fixoval mou pozornost nikoli jedenkráte, ale dvakráte na fakt, že Ratchett nemluvil francouzštinou. Přišel jsem k závěru, že celá věc v 0.38 byla komedie zahrána z příčiny mně! Kdokoli mohl proniknout věc s hodinkami — je to trik známý dostatečně z románů policejních. Atd. K přkladům připojuje pisatelka dále poučení: Ne, nemýlíte se, to není výňatek ze slohového úkolu žáka osmiletky. Tento hodnotný přínos pro naše knihovny spáchali: překladatelka: Eva Kondrysová. Výbor uspořádal: (ale nečetl) Josef Škvorecký a Milan Stuchlík. Odpovědná redaktorka: Jika Křesálková. Vydalo: SNKLU. Sazeče, metéra a tiskárenského korektora k seznamu idiotů nepřipojuje, nýbrž pouze končí slovy: Kdyby SNKLU hodlalo ve své práci pokračovat tímto způsobem, dám svou knihovnu do sběru a přestanu číst naše knižní novinky. Budu raději plést svetry a tančit charleston, či vlastně teď už madison.

Dopis psala zřejmě duchaplná žena, navíc ovládající módní tance, což je mi na ženách kolem literatury vždycky sympatické. Jistě lze omluvit, nečte-li žena takto duchaplná doslovy, pořizované pro méně vzděané čtenáře. I kniha „3x Hercule Poirot“ má doslov, sice od jednoho z pranýřovaných literárních zločinců, Milana Stuchlíka, ale na str. 533 se v něm lze dočíst věc, která není zcela bez užitku pro čtenáře románů Agathy Christie, v nichž vystupuje kníratý Holmes: (Poirot) zdůrazňuje svůj cizí původ. Pro normálního Angličana se tak stává méněcenným cizincem, před nímž není nikterak nutný být opatrným. Tento dojem je ještě posílen Poirotovou mluvou, jež je plná galicismů, groteskních jazykových omylů, nevhodně užitých idiomů a podobně.

Ano, je to bohužel tak. Překladatelka nepochybně mluví česky správně, zato nemluví správně česky pan Poirot, protože nemluví správně ani anglicky. Ne že by neuměl; jeho komické komolení jazyka lordů je mimikry, za nímž úmyslně kryje svou genialitu; sám o tom v jednom z románů mluví. A české slovní projevy uváděné v pisatelčině dopise jsou prostě pokusem o adekvátní vyjádření jazykových barbarismů, jichž se malý Belgičan dopouští v anglickém originále.

Do jaké míry se překladatelce podařilo dosáhnout adekvátnosti, nehodlám v tomto článku posuzovat; jako překladatel sám nejlépe vím, jak je řešení takových překladatelských oříšků nesmírně obtížné, problematické a nevděčné. Myslím však, že je nezbytně třeba respektovat fakt (i když starší překlady poirotovských románů jej zpravidla nerespektují), že Poirotova angličtina tahá anglického čtenáře za uši víceméně tak, jako jeho čeština tahala za uši tanečnici charlestonu. Jako spolupořadatel výboru vím také, že překladatelka se na práci připravovala svědomitě, že si ze slovníku vypsala slova, která ve francouzštině i v češtině znějí stejně (např. „fixovat“), ale mají posunutý význam, že si dělala obsáhlé výpisky z idiomatického slovníku a excerpovala zprávy ze soudní síně z francouzského tisku, protože chtěla provést zgalicizování Poirotovy češtiny nikoli porušováním základních pravidel našeho jazyka (jako jsou chyby v skloňování a časování), ale spíš v oblastech, které vyžadují jazykový cit a sluch rodilých Čechů. Vycházela přitom z některých významných rysů francouzštiny (z nichž vychází i Christieová v originále), např. z příslovečných určení, oddělených čárkou, na začátku věty, z postpozice adjektiv za substantivem, z neosobních slovesných vazeb, ze širokého rejstříku slovesa „faire“, z nadměrného používání přivlastňovacích zájmen atd., atd., a zároveň také z těch specifických rysů češtiny, v nichž cizinci nejspíše chybují (např. slovesný vid, doslovně překládaný slang apod.). Přitom bylo ještě nutno rozlišovat situace, v nichž Poirot mluví s Angličany, a situace, kdy mluví francouzsky, ať už je to v originále výslovně uvedeno nebo se to dá jen vysoudit z textu (např. rozhovory s panem Boucem a jinými cestujícími v Orient-expresu). Osvětlí nám to příklady hned z prvního citátu, který uvádí kritička: Ratchett nemluvil francouzštinu — ne partit pas le français. Komedie zahraná z příčiny mně — a cause de moi. Trik známý dostatečně z románů policejních — roman policier, atd.

Soudružská pomoc za soudružskou pomoc. Pisatelka dopisu chtěla pomoci překladatelce a pracovníkům nakladatelství k zlepšení jejich práce, my zase chceme pomoci k zlepšení jejího čtení. Taková jsou fakta. Opakuji a zdůrazňuji, že překladatelské řešení, pro jaké se rozhodla Eva Kondrysová, je samozřejmě diskusní; je otázka, do jaké míry např. udržela míru kompenzace (tj. nahrazení jazykových grotesek z jednoho místa originálu, kde česky nahradit nešly, na jiném místě překladu), nesvedl-li ji originál místy k většímu hýření barbarismy, než jakého se dopustila sama Agatha Christieová, apod. Ale je to překlad poctivý, promyšlený, překlad s koncepcí. Může být předmětem solidního rozboru a zasvěcené kritiky, sotva však námětem na glosu, sice dobře míněnou a mile formulovanou, poznamenanou však spíše tím charlestonem a pletacími dráty než přílišnou znalostí věci. 

 

Jak žloutenka stvořila Hříchy pro pátera Knoxe

(Rovnost, 22. listopadu 1997, rubrika Víkend, strana 1, autor rozhovoru Břetislav Olšar)

 

(...)

Trochu jsem vyčítal Mistrovi, že v jeho knížkách se pořád politizuje. Bránil se

slovy, že u něho vždycky šlo hlavně o vztah dvou lidí, o lásku, byť třeba v

pohnutých dobách totality. Připomněl také detektivky typu Hříchy pátera Knoxe, v nichž vystupuje půvabná zpěvačka, v televizním provedení Zlata Adamovská. Rovněž v Prima sezóně se to něžnými citovými a nejen platonickými vztahy jen hemžilo. Tvrdil, že jeho psaní vždycky kralovala láska. A jak vůbec přišel na to, že se dal do psaní detektivek?
"To jsem byl ve svých Kristových letech při drobné operaci nakažen žloutenkou a musel na infekční oddělení do nemocnice v Praze-Motole, kde jsem byl skoro čtyři měsíce. Mé choroby, jak už jsem řekl, nezažily ani penicilín, ani ‚disposable needles´, takže se injekční stříkačky musely jen převařovat. Je ale známo, že ani ten největší několikahodinový var nezničí viry hepatitidy. A když jsem chtěl mluvit se svojí mladou manželkou, jíž byla Zdena Salivarová, teprve dva roky Škvorecká, musel jsem se vyklonit z okna a bolestivě si o rám mačkat svá nemocná játra. A jelikož jsem se dost nudil a ke čtení byly jen Sebrané spisy K. Gottwalda nebo Pět knih o lásce a míru Pavla Kohouta či Daleko od Moskvy, věnoval mi přítel pár detektivek Agathy Christieové. Byl obětavý, jelikož věděl, že z infekčního oddělení se už nic nemůže vrátit. Ani knížky. Přečetl jsem je za dva dny a chtěl další, takže než jsem se vyléčil, zhltal jsem několik desítek těchto ‚brakových paperbacků´. A pak je sám začal psát s kamarádem Zábranou, přestože jsem je kdysi nesnášel."

(...)
 

Královna Agatha Christie

(Lidové noviny, 19. července 2004, strana 16)

 

(...)

Proč zrovna ona? Zaměříme-li se na ni úzce esteticko-stylistickým měřítkem jako Edmund Wilson, nevysvětlíme, proč ji čtou i čtenáři T. S. Eliota. Vyzvedneme-li sice vynikající konstrukci jejích příběhů, ale analyzujeme-li konstrukční vady, jichž se dopustila, jako to udělal John Cawelti, nevysvětlíme, proč jí čtenáři tu dost chatrnou konstrukci ne zrovna málo románů tak snadno odpouštějí.

Nejlepší vysvětlení podává, myslím, Agatha sama, když o své autobiografické postavě, autorce detektivek paní Oliverové, říká: Myslela si, že v rámci toho žánru byly její detektivky docela dobré. Některé ne tak docela dobré a některé mnohem lepší než jiné. Byla to žena, která měla štěstí, že se jí v psaní podařilo najít fígl, takže spousta čtenářů to chtěla číst. 

Nadutého Poirota, nenápadnou slečnu Marplovou, záhadného Quina, veselé manžele Tuppenci a Tommyho Beresforda čtenáři prostě milovali a milují. Její styl není ani tak záležitost jazyka jako projekce osobnosti. Tak to aspoň charakterizoval Raymond Chandler. V osobnosti projektované do Agathiných příběhů o mordech není ani ozvěna něčeho zlého. 

 

Články vybral Juan Zamora