Letní tipy na detektivky z edice Třikrát

Katka doporučuje

E. S. Gardner: Třikrát Perry Mason, Třikrát za obhajobu Perry Mason, Třikrát v roli obhájce Perry Mason

Netuším, kdy jsem poprvé četla Perryho Masona, ale pravděpodobně asi půjčeno z knihovny začátkem 80. let. A už tehdy jsem byla okouzlena popisem Perryho (velmi mě zklamalo filmové zpracování, herec vůbec neodpovídal mým představám) a jeho chováním k Delle. Detektivky mám odjakživa ráda, a přestože jsem jich většinu četla několikrát, tak jsem občas překvapena, kdo že je to vrah. Perryho bystrá předvídavost, co by se absurdního mohlo stát, a kejkle se zbraněmi, kulkami a auty… a ono se přihodí to, co předvídal. Podařilo se mi nashromáždit kompletního Perryho a občas si vytáhnu a s chutí přečtu.

Jana doporučuje

Sue Graftonová: Třikrát Kinsey Millhoneová

Hanka doporučuje

Ruth Rendellová: Třikrát v blízkosti vraha

Simon Brett: Třikrát v roli detektiva Charles Paris

Jsou lidé… tedy přesněji řečeno… jsou čtenáři, kteří mají v edici Třikrát nějakého svého spisovatelského favorita, jehož detektivní dílka zbožňují. Rovnou říkám, že takového nemám. Přesto bych zmínil současného britského autora Simona Bretta, od něhož jsem v edici četl Třikrát v roli detektiva Charles Paris. Příběhy (Mrtvá strana mikrofonu, Situační tragédie a Vražda bez nápovědy) Brett napsal v osmdesátých letech minulého století, u nás vyšlo v roce 1985. Shodou okolností jsem se dostal k tomuto „starému“ vydání… a Simona Bretta pro sebe vlastně objevil. Jeho styl se mi líbí, má dobře zpracované zápletky, umí tím správným způsobem vodit čtenáře za nos (několikrát se stane, že už je jasné, kdo to udělal, ale ono ne) s „rozumným a uvěřitelným“ rozuzlením na konci. Navíc se mu nedá upřít ještě jedna věc – a tou je smysl pro humor… takový ten britský, který mám rád. Brett si jako detektiva zvolil padesátiletého herce Charlese Parise, který ve svém povolání je průměrný (a ví to o sobě), docela dost pije a spoustu let už nežije s manželkou… ale rád objasňuje zločiny. Navíc se příběhy odehrávají v rozhlase, v komerční televizi a v divadle, jejichž prostředí Brett moc dobře znal, neboť v nich pracoval. Jako bonus jsem tedy ještě získal náhled do těchto prostředí, která se v některých případech dost podobají současným poměrům u nás.

Věra doporučuje

Patrick Quentin: Třikrát bez detektiva

Jméno autora je vlastně pseudonymem autorského týmu, který v různě se obměňujícím složení od 30. do 60. let 20. století psal detektivky. Kromě jména Patrick Quentin autoři používali i pseudonymy Q. Patrick nebo Jonathan Stagge.

Tři odeonovské příběhy (Zelenooká stvůra, Muž v osidlech, Podezřelé okolnosti) napsal Hugh Callingham Wheeler, původem Brit, žijící od roku 1934 v USA, kam jsou také detektivky zasazeny. Quentin neměl žádného Velkého detektiva, ale pátračem byl většinou člověk donucený okolnostmi k pátrání na vlastní pěst. V těchto příbězích je to pokaždé „muž v osidlech“, dvakrát manžel, který musí dokázat svou nevinu tím, že najde pravého vraha své ženy, jednou mladík, který se obává, že pachatelkou zločinu je jeho matka, hollywoodská hvězda usilující o návrat na výsluní. Všechny tři detektivky byly natočeny v 70. letech Československou televizí jako inscenace se stejnými názvy jako knihy, jen Zelenooká stvůra pod odlišným názvem Konfrontace. Detektivy v nich hráli Jiří Vala, Rudolf Jelínek a Viktor Preiss. Dnes už je trochu k smíchu zobrazení amerického prostředí, ale kvalitně vymyšlená zápletka mě brzy vtáhla do děje bez ohledu na viditelně české vybavení bytů. Sympatičtí hrdinové hledají vraha, ale často objevují, že ten byl vlastně obětí člověka, kterého nakonec zavraždil. A právě střídání detektiva uvádí čtenáře pokaždé do jiného prostředí a ztěžuje mu najít správné řešení detektivní záhady.

Obsažené knihy: Zelenooká stvůra, Muž v osidlech, Podezřelé okolnosti
Překlad: Wanda Zámecká, František Jungwirth a František Vrba
Odeon 1970