Slavíme 15. narozeniny :-)

V neděli 22. července oslaví česká Společnost Agathy Christie své už 15. narozeniny. Víte, že jeden čas to byla dokonce jediná fungující společnost fanoušků této autorky na světě? Nechme ale zavzpomínat zakladatele SAC, Jana Čermáka, jak to vlastně před těmi lety začalo...

Psal se rok 1996 a já jsem trávil jedny z nejhezčích prázdnin ve svém milovaném Skotsku.

Jako blázen jsem obíhal knihkupectví a těšil se, že narazím na nějaký pěkný úlovek týkající se Agathy. Stalo se, ty úlovky byly dokonce dva. V jednom z nich (Come, Tell Me How You Live) jsem v tiráži našel zmínku o jakési Agatha Christie Society.

Po návratu do vlasti jsem nelenil a napsal prosbu o další informace. Po jejich obdržení jsem se chtěl stát členem této společnosti, ale v té době (nejsem si jistý, jestli je to dnes jiné) byl velký problém se zasíláním peněz do Velké Británie. Uvědomil jsem si, že nejen tento problém, ale i jazyková bariéra stejně jako vzdálenost (v případě konání různých akcí pořádaných ACS) by spoustě lidí u nás zněmožnilo využívat výhody členství v takové organizaci. Kombinace mladické nerozvážnosti, nefalšovaného nadšení a obdivu k dílu Královny detektivek mi vnukla myšlenku na založení české obdoby takové společnosti. S tímto nápadem jsem oslovil vedení Agatha Christie Society. Vyžádali si mou detailnější představu o náplni a způsobu fungování.

Pak už dorazila smlouva, která byla základem pro vznik české pobočky ACS pod názvem Společnost Agathy Christie. To bylo v lednu 1997.

Život je plný překvapení, a tak se stalo, že jsem v únoru odjížděl (naprosto neplánovaně) na semestrální pobyt na jednu skotskou univerzitu. Tím pádem musela Společnost počkat. Čekání mi zpříjemňovaly dopisy paní Dvořáčkové, která jako jedna z prvních reagovala na mou skromnou snahu o propagaci nově vznikající Společnosti. 

Hned po příjezdu domů jsem se vrhl na vyřizování formalit nutných pro vznik občanského sdružení a po několika naivních pokusech o sepsání stanov byla Společnost Agathy Christie 22. 7. 1997 registrována na Ministerstvu vnitra.

Začala doba letáků vyvěšovaných po knihkupectvích, knihovnách a antikvariátech, inzerátů v Annonci a prvních přihlášek. Na ustavující schůzku (na kterou asi nikdy nezapomenu) dorazili kromě mě dva lidé — Olina Krejčířová (tehdy ještě Müllerová) a jeden pán z Frýdku-Místku. Upřímně řečeno, setkání to bylo poněkud bizarní a jsem rád, že si ten pán své členství nakonec rozmyslel...

Úplně jiné bylo první skutečné Setkání členů konané v gymnáziu Na Pražačce. Ve školních lavicích nás tenkrát zasedlo 18 a já jsem byl poprvé v životě v pozici někoho, kdo si má stoupnout před naprosto neznámé lidi a začít je přesvědčovat o tom, že cestu až sem nevážili úplně zbytečně a že těch 200 Kč, které po nich žádám, neskončí v nenávratnu. Pamatuji si, že tehdy ještě někteří trochu váhali...

Začal jsem dávat dohromady čtvrtletník. Když se dnes podívám na první číslo, hanbou bych se propadl, ale žádný učený z nebe nespadl, že? Prvních pár čísel mělo formát A4 (přeložená A3) a já je kompletoval neuvěřitelným způsobem. Nejdřív byl problém s tím, kde "Agathu" okopíruju. Vždycky jsem někoho 'ukecal' :-) Pak jsem okopírované A3 přeložil, sponkou ze sešívačky jsem si označil místa, kam sponky poputují, ta jsem spínacím špendlíkem propíchl,
sponky do děr ručně zasadil a ohnul. Každý časopis zvlášť. V té době jsem ještě neuměl vytvářet adresní štítky na počítači, takže jsem všechny adresy na obálky nadepisoval ručně. Po pravdě řečeno to byla muka a dnes nad tím sám jenom kroutím hlavou...

Jak už jsem se zmínil, přišlo období, ve kterém šla 'Agatha' úplně stranou. Celou tu dobu jsem ale měl špatné svědomí a velký pocit zodpovědnosti, který mě posléze vyburcoval a vlil mi do žil druhou mízu a velkou chuť pokračovat. Ale jinak. Věděl jsem, že tištěné čtvrtletníky nebudou ideální cestou. Zde se promítl můj druhý velký koníček — tvorba internetových stránek a výsledek už všichni dobře znáte.