Oblíbenou a váženou villettskou učitelku srazí na přechodu pro chodce auto a smrtelně ji zraní. Vyšetřování se ujme mladá slibná soudkyně Martine Poirotová a brzy zjistí, že případ souvisí s téměř půl století starou, krvavou a utajovanou událostí, do níž byly zapleteny nejvýznamnější osobnosti Villette. Paralelně s ní pátrá její manžel, profesor historie, v místních archivech po pozadí masové vraždy z počátku patnáctého století.
Dům u kanálu
By the Pricking of My Thumbs
Krátce po návštěvě Tommyho a Pentličky jejich teta umírá. V její pozůstalosti je i obraz jakéhosi domu u kanálu. Pentlička se rozhodne najít původní majitelku obrazu, se kterou se při minulé návštěvě tety náhodně setkala. Po staré paní ale jako by se zem slehla. Snaží se tedy alespoň nalézt dúm z obrazu. Dostává se tím ale do nebezpečí, neboť hledaný dům má podivné obyvatele i pověst...
Tommy a Pentlička se nám znovu předvádějí v akci po dlouhých dvaceti sedmi letech. Tommy už tedy překročil sedmdesátku a Pentličce je šedesát šest. Přesto i nadále touží po dobrodružství.
Zajímavostí je výskyt jedné postavy, se kterou jsme se mohli setkat již ve dvou knihách Agathy Christie (Plavý kůň a Zapomenutá vražda) - bělovlasá stařenka, která usrkává mléko a občas prohodí nesmyslnou poznámku. Zatímco v předchozích dvou románech byla spíše na efekt, v tomto již hraje svou roli.
S touto knihou však, bohužel, začíná etapa klesající úrovně kvality tvorby Agathy Christie. Dům u kanálu snad zachránil humor, který v příbězích manželů Beresfordových nikdy nechyběl. Vlastně navždy zůstali mladými dobrodruhy. Čtenář by neměl zkoumat nepřesnosti či nelogičnosti, ale jen se nechat unášet dalším z příběhů sympatické dvojice, tentokrát na téma "Jak si užít stáří…"


