Poirot & spol.

HERCULE POIROT

Hercule Poirot [erkül puaro] se narodil - ne, takhle to nepůjde. I když se nám může leckdy zdát, že druhý nejslavnější detektiv skutečně žil, byl pouze nádherným výtvorem tehdy 25leté Agathy Christie, která v roce 1916 začala psát svůj první detektivní román. Zvolila si způsob vraždy a prostředí, ve kterém se zločin odehraje, a zbývalo uvést na scénu detektiva. Měl být chytrý, originální, puntičkářský, měl mít zkušenosti se zločinem a zločinci, honosit se nezvyklým jménem a být typem detektiva, který by se nepodobal žádnému jinému. A tak se čtenáři mohli v Záhadě na zámku Styles (1920) seznámit s Herculem Poirotem, belgickým policistou ve výslužbě.

Proč právě belgickým? Agatha Christie ve své autobiografii vzpomíná, že její rodné Torquay bylo v té době plné belgických uprchlíků, kteří si chtěli žít po svém, starat se o svoje zahrádky a ušetřit nějaké peníze. Na Belgičany se tenkrát pohlíželo jak s úctou (udatná malá Belgie napadená Němci), tak poněkud povýšeně, neboť nebyli ani takoví intelektuálové jako Francouzi, ani tak zdatní a mazaní obchodníci jako Holanďané. Byli svým způsobem exotičtí, což novopečené spisovatelce vyhovovalo.

Ti, kteří se podrobněji zabývali dílem Agathy Christie, přišli s několika teoriemi ohledně inspirace při vymýšlení postavy dnes již slavného detektiva. Jedna z nich například poukazovala na podobnost Hercula Poirota s pařížským detektivem ve výslužbě z pera francouzské autorky Marie Belloc Lowndes, jehož jméno k takovým úvahám láká - Hercules Popeau. Navzdory některým podobnostem to však byli detektivové odlišní a Hercule Poirot je zřejmě originálním dílem fantazie Agathy Christie.

Je pozoruhodné, jak mistrně dokázala mladá začínající spisovatelka vytvořit postavu svérázného detektiva s každou jeho šedou buňkou plně v akci, s jeho zvláštními manýry, postavou i mluvou. Hastings, věrný druh Hercula Poirota, popisuje svého přítele takto (z knihy Vražda na golfovém hřišti, překlad Běla Dintrová):

"Byl to obdivuhodný človíček. Měřil metr šedesát, vejčitou hlavu nakláněl trochu ke straně a když se rozčilil, oči mu blýskaly zelenavým leskem. Nosil vojensky navoskovaný knír a tvářil se nesmírně důstojně. Celým zevnějškem působil uhlazeně, až vybraně elegantně a upravenost byla doslova jeho vášní. Šikmo připevněná ozdoba, smítko prachu nebo sebemenší nedbalost v oblečení někoho jiného představovalo pro tohoto mužíčka utrpení, dokud se mu nepodařilo onu chybu napravit. Jeho božstvy byly Pořádek a Metoda. V určitém smyslu odmítal konkrétní důkazy, jako šlépěje nebo popel z cigarety, a prohlašoval, že samy o sobě nemohou detektivovi pomoci rozluštit nějakou záhadu. S přehnaným uspokojením si pak poklepal na svou vejčitou hlavu a řekl: 'Skutečná práce probíhá tam uvnitř, v malých šedých buňkách. Nikdy nezapomínejte na malé šedé buňky, příteli.'."

V průběhu let se tu a tam objevovaly další detaily dokreslující osobnost Hercula Poirota (například jeho záliba v proužkovaných kalhotech), ale ty nijak nenarušily 'image' geniálního Belgičana.

Jednu chybu však Poirotovi (či spíše sobě) vyčítala i samotná Agatha Christie. V době své premiéry byl totiž už v poměrně pokročilém věku. Belgickou policii opustil v roce 1904, to mu mohlo být kolem 60 let. Kdyby stárl stejně rychle jako obyčejní smrtelníci, vyšetřoval by svůj poslední případ (Opona) v úctyhodném věku 130 let. Musel tedy stárnout pomaleji, zhruba o 2 roky za každé tři roky skutečné. Agatha Christie začala brzy litovat, že se Poirota 'nezbavila' po prvních třech čtyřech knihách a nezačala znovu s někým mladším. Pravděpodobně to měla v úmyslu už ve Vraždě Rogera Ackroyda, kde Poirot tvrdí, že je to zřejmě jeho poslední případ, ale úspěch této knihy Poirotovi překazil plány.

Už ve třicátých letech se spisovatelka netajila s tím, že jí Poirot unavuje, ale že se s tím asi nedá nic dělat. Tento postoj tlumočila i ústy paní Oliverové, autorky detektivek a přítelkyně Hercula Poirota, která o svém fiktivním finském detektivovi Svenu Hjersonovi prohlásila: "Všichni říkají, jak toho mého šíleného detektiva milují. Kdyby tak věděli, jak ho nenávidím! Ale vydavatelé mi zakázali o něm takhle mluvit."

O osobním životě slavného detektiva se čtenář mnoho nedozví, pouze v románu Velká čtyřka se soukromí Hercula Poirota poněkud poodhalí. V této knize se dočítáme o tom, že Hercule má bratra Achilla, jakéhosi 'duchovního bratrance' Mycrofta Holmese, záhadného bratra slavného Sherlocka. Je to první a také poslední zmínka o Achillovi a vlastně - ale to už si přečtěte sami.

Pro Hastingse je však v tomto příběhu ještě větším šokem, když zjistí, že se Poirot zamiloval do ruské hraběnky Very Rosakoff. Poirot ji považuje za pozoruhodnou ženu, zatímco Hastings poznamenává, že "malí muži obvykle obdivují velké a okázalé ženy." Během své kariéry obdivoval Poirot mnoho žen, ale pouze Vera dokázala získat jeho srdce. Poprvé se setkali v povídce he Double Clue (Dvojitá stopa), naposledy v Herkulovských úkolech pro Hercula Poirota.

Hercule Poirot bydlel v Londýně, ve Whitehaven Mansions, ale Agatha Christie ho (zřejmě nevědomky) tu a tam přestěhovala - do Whitehouse Mansions 228 (Kočka mezi holuby) či Whitefriars Mansions (Sloni mají paměť). Své obydlí často opouštěl a vydával se na cesty - do Sýrie, Jordánska, Egypta, Turecka,... - a všude se mu do cesty připletl nějaký zločin. To mu vlastně tak trochu bránilo v tom, aby zanechal své profese, čímž vyhrožoval mnoho let (snad jen operní pěvkyně se prý loučí se svou kariérou častěji než Hercule Poirot). Chtěl se usadit na venkově a pěstovat dýně, o jeho prvních úspěších v této oblasti se dočteme ve Vraždě Rogera Ackroyda. Už v roce 1947 mělo být 12 herkulovských úkolů jeho posledními případy, ale až smrt, o téměř tři desítky let později, ukončila hvězdnou kariéru Hercula Poirota. Ta trvala 55 let (1920-1975) a když se detektiv navždy rozloučil, noviny na obou stranách Atlantiku otiskly nekrology. Jeden z nich se 6. srpna 1975 objevil dokonce na první stránce New York Times, což byla pocta, jaké se dostalo málokterým 'skutečným' osobnostem.

Poirot však nebyl na řešení svých případů sám. Po jeho boku stál střídavě především čtyřlístek věrných souputníků - kapitán Hastings, inspektor Japp, slečna Lemonová a roztomilá Ariadne Oliverová.


HASTINGS & JAPP

Sama Agatha Christie ve své autobiografii přiznává, že k vytvoření postav kapitána Hastingse a inspektora Jappa našla inspiraci v příbězích Sherlocka Holmese. Poirot představuje výstředního detektiva, Hastings věrného, leč poněkud 'pomalejšího' společníka, Japp pak 'lestradovského' detektiva ze Scotland Yardu. Když Hercule Poirot vyjadřuje v románu Hodiny (1963) své názory na detektivní literaturu, mluví s láskou o díle Sira A. C. Doyla: "Příběhy Sherlocka Holmese jsou poněkud přitažené za vlasy, plné klamů a většinou vzdálené od reality, ale způsob, jakým jsou napsány, to je něco zcela jiného. Je to umělecké dílo - ta radost z jazyka, ta skvělá postava doktora Watsona. Ano, ta je opravdu dokonalá." Tak dokonalá, že se Agatha Christie nikdy nepokusila převést ji zcela do svých knih v podobě kapitána Hastingse, neboť dobře věděla, že by se stal pouze nepovedenou kopií.

KAPITÁN ARTHUR HASTINGS

Ve svých pamětech Agatha Christie vzpomíná, že měla z počátku Hastingse ráda. "Byla to sice postava poněkud stereotypní, ale spolu s Poirotem tvořili detektivní tým přesně podle mých představ." Agatha Christie si brzy, při vydání sbírky povídek Poirotova pátrání (1924), uvědomila, že její budoucnost bude spojena nejen s detektivkami, ale také s Poirotem a Hastingsem.

Zanedlouho se však své autorce oba omrzeli, jak přiznala ve své autobiografii. Poirota se jen tak zbavit nemohla, protože už dosáhl značné popularity (jistě si Agatha Christie vzpomněla na A. C. Doyla, který musel svého Sherlocka na nátlak čtenářů znovu oživit), ale Hastings se snad mohl stát postradatelným bez většího povyku. A tak ho Agatha Christie v románu Němý svědek (1937) s úlevou posílá do Argentiny. Vrací se až po téměř 40 letech (1975), aby se stal přímým účastníkem posledního případu belgického génia (Opona). Ten se odehrál ve styleském sídle, kde se společná kariéra sehrané dvojice započala. Nikdo jiný snad ani Poirotovi dát sbohem nemohl. Vždyť Hastings byl jeho nejbližším a nejdůvěrnějším přítelem, i když ho tento horlivý společník svou pomalejší chápavostí často pozlobil.

Jelikož je Hastings vypravěčem příběhů svého slavného partnera, mnoho se o něm nedozvíme. Snad jen na úplném začátku prvního románu Agathy Christie - Záhada na zámku Styles, kde nám vypráví, že byl kvůli zranění propuštěn z fronty, strávil několik měsíců v poněkud depresivní zotavovně, nemá žádné příbuzné ani přátele, a z dalších řádků můžeme vyvodit, že je mu v té době (1920) asi 30 let. V úvodu knihy Vraždy podle abecedy objevíme zmínku o manželce, která zůstává na ranči v Jižní Americe, zatímco její choť se vydává asi na půl roku do rodné Anglie, aby mohl vyřídit některé záležitosti.

A co si o svém věrném společníkovi myslel sám velký Hercule? Ve Vraždě Rogera Ackroyda na něj vzpomíná takto: "Jsou chvíle, kdy mě přepadne lítost z toho, že tu se mnou není můj přítel Hastings. To je ten přítel, o kterém jsem vám vyprávěl a který teď pobývá v Argentině. Kdykoli jsem řešil nějaký velký případ, stál po mém boku. A pomáhal - ano, často mi pomohl. Měl totiž dar odhalit závažnou skutečnost, aniž si to sám uvědomil, bien entendu. Někdy třeba řekl něco dost hloupého, ale ta hloupá poznámka mi pomohla najít cestu k pravdě. A také měl ve zvyku zaznamenávat případy, které se ukázaly být zajímavými."

INSPEKTOR JAMES JAPP

Inspektor Japp se objevuje v sedmi románech a osmi povídkách Agathy Christie, vždy po boku Hercula Poirota. Oba detektivové se znají již od roku 1904, kdy byl Poirot ještě ve službách belgické policie a pomáhal řešit jistý padělatelský případ. Zůstali dobrými přáteli, i když jsou jejich vyšetřovací metody značně rozdílné. Poirotovými zásadami jsou Metoda a Pořádek, zatímco Japp spíše spoléhá na náhodu.

Kapitán Hastings popsal Jappa při jejich prvním setkání (ve styleském sídle) jako "malého, rázného, zasmušilého mužíka s neustálým výrazem lovce ve tváři."

Japp, který Hercula Poirota často oslovoval "Moosier", mu jednou řekl: "Vůbec bych se nedivil, kdybyste nakonec vyšetřoval svoji vlastní smrt..."


FELICITY LEMONOVÁ

Popis další postavy z pera Agathy Christie - slečny Lemonové, "ženy posedlé pořádkem skoro tak jako samotný Hercule Poirot", je příkladem schopnosti Agathy Christie vykreslit svého literárního hrdinu v několika slovech: "Na první pohled působila jako hromádka kostí naházených náhodně dohromady... obsah dopisu pro slečnu Lemonovou nic neznamenal, pouze příležitost sestavit adekvátní odpověď... byla skoro jako dokonalý stroj, naprosto bez zájmu o lidské záležitosti. Jejím opravdovým smyslem života bylo zdokonalit svůj systém kartotéky tak, aby všechny ostatní systémy upadly v zapomnění."

Se slečnou Lemonovou se můžeme setkat v šesti povídkách a čtyřech románech Agathy Christie. Vůbec poprvé, podobně jako Ariadne Oliverová, se objevila ve dvou příbězích Parkera Pyna, a to jako jeho sekretářka (to bylo v roce 1934). O pět let později, v povídce How Does Your Garden Grow? (A co tvoje zahrádka? na TV PRIMA), se však stala zaměstnankyní Hercula Poirota, v jehož službách už zůstala.

Většinou je o ní v příbězích pouze krátká a nevýznamná zmínka, o čemž svědčí i to, že když se Agatha Christie rozhodla přepsat zmíněnou povídku na román (Němý svědek), byla slečna Lemonová nahrazena kapitánem Hastingsem. V jednom případě však sehrála Felicity poměrně důležitou úlohu, a to hned při svém prvním románovém vystoupení, v knize Zlatá brána otevřená z roku 1955 (proč se Agatha Christie ke slečně Lemonové vrátila po tak dlouhé době, zůstává záhadou). Hercule Poirot je totiž udiven, když jeho dokonalá sekretářka udělá tři chyby v jednoduchém dopise...


ARIADNE OLIVEROVÁ

Ariadne si získala přízeň čtenářů jako karikatura samotné Agathy Christie. Podobnost obou žen potvrdil ve svých pamětech i Max Mallowan. Díky postavě paní Oliverové tak máme možnost poznat trochu blíže osobnost spisovatelky, která si jinak své soukromí chránila a publicitu neměla příliš v lásce.

Co tedy mají obě dámy společného? Agatha Christie měla velice ráda jablka a někdy prý vymýšlela zápletky svých příběhů ve vaně, pojídajíc právě toto ovoce. Ariadne Oliverová je jablky přímo posedlá a říká se o ní, že při usilovném přemýšlení nad novou zápletkou jich dokáže spořádat až 5 liber (2,5 kg). Ariadne píše detektivky, jejichž hrdinou je finský detektiv Sven Hjerson, a stejně jako Agatha Christie (v případě Hercula Poirota) začala po nějaké době této volby litovat, neboť o Finech a o Finsku toho opravdu příliš mnoho nevěděla. Fin je ale mezi čtenáři oblíben, knihy Ariadne Oliverové patří v Evropě i v Americe mezi bestsellery a jsou překládány do mnoha jazyků. Paní Oliverová tvrdí, že nekouří ani nepije a nemá ráda davy, bankety a pronášení proslovů. Pod to vše by se určitě bez rozpaků podepsala i Agatha Christie.

Ariadne se stala jakousi mluvčí Agathy Christie a jejím prostřednictvím si 'Královna zločinu' často postěžovala. Například na to, jaká dřina je psaní: "Víte, člověk u toho musí myslet a přemýšlení je vždycky nuda. A taky musíte plánovat dopředu. A pak se tu a tam zadrhnete a máte pocit, že už se z toho nevymotáte, ale nakonec to dokážete. Psaní není nic zábavného, je to tvrdá práce jako každá jiná." V románu Smrt staré posluhovačky zase Ariadne Oliverová popisuje, jaká muka spisovatel prožívá, když jeho dílo zadaptuje pro divadlo někdo jiný. V té době ještě Agatha Christie netušila, že ve filmové verzi této knihy bude Poirot nahrazen slečnou Marplovou. Co by tomu asi řekla paní Oliverová? Dokonce i na peníze přišla řada: "Moje knihy docela nesou, jenže ti vydřiduchové mi většinu seberou a kdybych pracovala víc, vezmou si ještě víc, takže to s prací nepřeháním." Stejný názor v poněkud mírnějším podání nalezneme i v autobiografii Agathy Christie: "Když vidím, jak daně rostou, docela mě těší, že už se ani nevyplatí pracovat tak tvrdě jako dřív - jedna kniha za rok stačí. Když napíšu dvě, těžko si vydělám víc než za jednu a bude mě to stát mnoho námahy navíc."

Ariadne Oliverová je "příjemná žena středního věku, pohledná (i když poněkud 'rozevlátá'), s pěknýma očima, širokými rameny a obrovským množstvím neposedných vlasů, se kterými neustále experimentuje." Vzhledově se tedy obě ženy, narozdíl od smýšlení, názorů, zálib a problémů, zase tolik nepodobají. Těžko si lze představit Agathu Christie jako roztěkanou autorku s rozčepýřenou kšticí, nosící s sebou tašku plnou jablek. Takovou image si spisovatelka prostřednictvím Ariadne Oliverové vybudovala pravděpodobně proto, aby nezklamala své příznivce, o kterých se domnívala, že by je nudila klidná, důstojná a rozvážná dáma, jakou ve skutečnosti byla. Vytvořila pro ně tedy svéráznou postavu paní Oliverové - feministky, která je přesvědčena o tom, že v čele Scotland Yardu by měla být žena.

Kariéra Ariadne Oliverové trvala 38 let (1934-1972). Poprvé se objevila (tehdy ještě nevýrazně) ve dvou příbězích Parkera Pyna, ale už o dva roky později se s ní setkáváme po boku Hercula Poirota (Karty na stole). Pak se na poměrně dlouhou dobu odmlčela, až do románu Smrt staré posluhovačky (1952). Za 16 let se však příliš nezměnila, pouze na váze zřejmě poněkud přibrala, neboť je zde popisována jako statná žena. Od té doby se stala častým společníkem Hercula Poirota, který ji považoval za dokonalou protiváhu ke svým vzorně pracujícím šedým buňkám. Postupně se Ariadne Oliverová stávala důležitou postavou v díle Agathy Christie, v posledních dvou svých vystoupeních nezůstala, pokud jde o významnost, za svým geniálním belgickým partnerem o nic pozadu. V románu Plavý kůň byla dokonce hlavní hrdinkou.